Jak se dělají Palachoviny (z pohledu učitele)
Je srpen 2021. S nadějí se chystáme na další školní rok. S nadějí, že nebudeme učit obrázky na monitoru, ale živé studenty ve školních lavicích i mimo ně. V záplavě úkolů, které musím zdolávat (a snad i zdolat, nedat jim možnost mě udolat), ční jeden. Budu zpracovávat druhé číslo Palachovin se studenty druhého ročníku, neboť je dobré přistoupit k výuce publicistického stylu prakticky. A jakou mám „výhodu“! Mám dvě třídy druhého ročníku – sextu a 2. B.
Listopadový brainstorming na téma, co by naše Palachoviny mohly obsahovat (vedle částí, které by zasloužily pokračování). Témata se rojí, avšak o měsíc později zjišťujeme, že některá stačila rychle ztratit svůj potenciál. Škrtáme.
Dne 25. 11. 2021 zakládám novou učebnu na Google Classroom pro obě třídy najednou (ještě 26. 1. do ní nebyli všichni přihlášeni). Vkládám odkaz na starší vydání (pro inspiraci). Vkládám tabulku všem přístupnou pro editaci. Úkol zní: Zapisujte se k tématům. Zapisujte další témata. Ohlas nevelký. Sexta reaguje velmi, velmi zvolna (ani ne v počtu prstů jedné ruky), 2. B je o něco akčnější (ovšem skutečně ne v plném počtu).
Diskutujeme, tvoříme otázky, stanovujeme postupy,… V soukromém rozhovoru vyslechnu dotaz: „Co investigativní žurnalistika?“ Hlavou mi proběhne myšlenka na Reportéry ČT. Proč ne? Ovšem navržené téma by srazilo náš seriózní list do velmi pokleslého bulváru. Tak to ne.
Naši práci ztíží omikron. Třídy se vylidňují. Redaktoři 2. B mají home office, pouze šest jich je na svých místech. Všechno jde, když se chce, nastává čas hybridní výuky – pracujeme za monitory počítačů i ve třídě. Běhat po třídě s iPadem je příjemným protažením těla. Efektivita? Nevím.
V sextě je někomu ze všeho až nevolno, velice očividně. Proboha, co všechno ve třídě zažiju? Průběžná kontrola práce na příspěvcích vede ke zjištění, že někdo se ještě ani nepostavil na start. Jak je to možné? O něčem mluvíme opakovaně v hodinách, vše je dohledatelné v naší virtuální učebně. Někdo se stále vzpouzí, a to formou kličkování. „Mohu se přiřadit k té a té skupině?“ „Ale já přece budu dělat ten graf. Mám tedy fakt něco psát?“ „Jak se můžeme bránit šíření kovidu ve škole?“ zní z rozesmátých úst bez respirátoru, která budou klást dotazy na covidovou situaci na naší škole jejímu vedení.
Před jarními prázdninami nabádám, aby každý svůj příspěvek zaslal ke kontrole, čas hoří. „Ještě dnes to máte.“ „Já raději až zítra.“ V průběhu následujících sedmi dnů dorazil 1 (slovy JEDEN) příspěvek! Pondělní hodina po dnech sladkého volna je dusná.
A pak se roztrhl pytel. Stále slyším CINK – zvuk svého mobilu, který ohlašuje příchozí zprávy/úkoly. Jenomže kdy mám všechno číst? Vracet k úpravám? Místo reportáže mám už podruhé zprávu. Co autorizace rozhovorů? Pepa stále není přihlášen do Palachovin.
V pátek, ani ne týden před tím, než mají vyjít Palachoviny, přichází v hodině nepřihlášený Pepa, nese slavnostně svůj příspěvek – psaný rukou (!). „Ale vy mi to máte poslat!“ Řádky nepřečtu. Čte Pepa, třída se baví. Ano, příspěvek není špatný. „Přepište mi ho a pošlete.“ „Určitě.“ Raději však pořizuji foto. Přepisuji v neděli, kdy již nemohu čekat. Ve School Press Clubu dokončuji naše vydání.
V neděli 20. 2. 2022 vkládám ještě nefinální Palachoviny do Google Classroom, prosím o kontrolu příspěvků a dalšího (Pepa je přihlášen!). Za chvíli čtu Kubovu zprávu: „Dobry den, bohužel přístup k internetu na lyzaku víceméně neexistuje. Neocekavejte tedy rychle reakce.“
Přejeme (snad) nenudné čtení o dění na naší škole. Zdraví redakce.
