Když jsem v červnu navštívila maturitní ples jedné z tříd GJP, potkala jsem mimo spousty vrstevníků také zástupce učitelského sboru. A to včetně paní profesorky Davídkové, která mi mile připomněla, abych nezapomněla napsat další díl téhle mé série o studiích v Itálii.
Já se upřímně na chvíli vnitřně zděsila, protože jsem na tento úkol mezi hromadou ostatních zapomněla, částečně i proto, že je pro mne složité takovéhle “články” (pokud se to tak dá nazvat) psát. Důvod pro to je jednoduchý – obsáhnout v jednom článku všechny možné aspekty tak rozsáhlé a důležité zkušenosti, kterou studium na UWC je, je extrémně těžké. Ve škole si s kamarády vždycky říkáme, jak hrozně složité je popsat všechno, co jsme prožili, někomu, kdo si tím neprošel. Zvláště proto, že si sami ještě neumíme tolik srovnat v hlavě, jak velký význam tahle zkušenost má anebo jak moc nás to mění.
Asi nejsrozumitelnějším a pro mě i nejuchopitelnějším způsobem bude vyjmenovat pár věcí, kterých jsem si vědoma, že mě UWC naučilo. Zde tedy jsou:
1) Přátelství je extrémně důležitá a mocná věc. Kdybych neměla kamarády, kteří by se mnou prožívali úmorné hodiny při učení a psaní esejí, kteří by na mě čekali s večeří, protože jsem se snažila rychle napsat úkol na matematiku, kteří by se mnou šli běhat, abychom si trochu vyčistili hlavu, kteří by se mnou sdíleli jejich pocity a problémy, a kteří by mě ujišťovali, že se jim zrovna taky nedaří nejlépe, ale že to bude všechno zase v pořádku, nevím, co bych si počala. Mít na UWC někoho, kdo s vámi podniká výlety a movie nights, ale i kdo s vámi po večerech s čokoládou v ruce brečí nad školou nebo čímkoliv jiným je strašně moc důležité. A na UWC se takoví lidé dají najít, když se do toho vloží trochu snahy. Já je našla! A jsem za to nesmírně vděčná. Co mě překvapilo je, že se opravdové přátelství dá nalézt i mezi učiteli a jinými členy sboru. Mohu suverénně říci, že můj učitel ekonomie či jedna z knihovnic jsou moji dobří kamarádi. Samozřejmě, že brečení s čokoládou není běžnou součástí těchto přátelství, ale už jen to, že si s nimi sednu s kávou na našem malém náměstíčku a popovídáme si o škole, o tom, jaký je život v Duinu z jejich a mého úhlu pohledu nebo o tom, jaký jsme měli víkend, je moc pěkné. Mimo přátelství v Duinu mě ale tato zkušenost naučila ještě jednu věc. A to vážit si mnohem více přátelství, která mi vydržela doma v Česku, a také mé rodiny. Nevím, asi dočasná ztráta jistoty, že při vás vždy někdo stojí, vás donutí si těchto vztahů vážit o poznání více. Řekla bych, že je to jeden z hlavních důvodů proč jsem si toto léto užila asi nejvíc ze všech, které jsem zatím prožila. Tímto všem kamarádům a rodině moc děkuji, dělá mě to velmi šťastnou.
2) Ne vždy vše vyjde na první pokus. Naopak, k finálnímu výsledku často vede dlouhá a kostrbatá cesta – to ale není důvod k zoufání. Často je právě tato cesta mnohem důležitější a mnohem více obohacující, než kdyby se to vše povedlo hned napoprvé. Ač vám to možná zní jako ukázkové klišé, myslím to naprosto vážně a můžu uvést konkrétní příklad. Tento semestr jsem musela napsat poměrně dlouhou esej na matematiku, která měla být “individuálním průzkumem” nějaké části matematiky dle vlastní volby. Měla jsem z toho obrovský strach. V životě mě nenapadlo, že bych měla psát eseje o matematice, že by to bylo něco, co musí být originální a individuální práce a že to ještě k tomu bude v angličtině. Když se mi po hodně usilovném přemýšlení podařilo vymyslet koncept, měla jsem ohromnou radost a říkala jsem si, že odteď to už bude relativně lehké. To jsem ale netušila, že učitel matematiky můj návrh velmi kriticky zhodnotí a řekne, ať to celé zkusím nejdřív vzít více abstraktně a z jiného úhlu. Jako člověka, který velmi špatně snáší nejistotu, mě tohle naprosto rozložilo. Začala jsem se podceňovat, nemohla jsem nic jiného vymyslet, nevěděla jsem, co se po mně vlastně chce a myslela jsem si, že tuhle práci, prostě nikdy nedokážu napsat. Jednoduše jsem neviděla ani záblesk světla na konci tunelu. Poté jsem se ale začala ptát spolužáků, kteří to už měli za sebou, měla jsem časté schůzky s mým učitelem, abych s ním konzultovala mé nápady a pokroky ve výpočtech, a dostávala od něj cenné rady. A nakonec, po nespočtu hodin práce, zoufalství i radosti, jsem vyprodukovala jednadvacetistránkovou matematickou esej, do které jsem nějakým způsobem dokázala zakomponovat i co mě velmi baví – běhání – a jsem na sebe za to velmi pyšná. Vůbec netuším jakou známku za to dostanu, ani jestli, kdybych měla více času, mohla moje práce být lepší. Co ale vím je, že jsem s dostatečným počtem zdrojů a inspirace schopna takovouhle esej napsat, že jsem schopná si poradit s negativním hodnocením učitelů, že takovýto úkol může přinášet i radost a potěšení, když se zvolí správné téma, a hlavně, že pro mě je ten proces a to, že jsem se tím nějak prokousala, mnohem důležitější než nějaké číslo na papíře. Tento přístup si teď snažím osvojit i ve všem ostatním. Chci, aby moje UWC zkušenost byla skvělá a hodně mě toho naučila. A právě tyto nepříjemné chvíle, tahle kostrbatá cesta, jsou to, co mě nakonec obohatí nejvíce.
3) Škola není důležitější než mimoškolní aktivity. Na UWC mám občas pocit, jako by akademické výsledky měly být snad to hlavní, proč tam jsme. Tak to ale být nemá. UWC je speciální právě v tom, že nabízí neuvěřitelné množství dalších aktivit a možností, jak se něco nového naučit. Ať už to jsou CAS (sportovní, kreativní a dobrovolnické aktivity), Cultural Weeks (tento semestr jsem měla šanci participovat v Eastern European Week), studentské iniciativy typu koncertu pro Ukrajinu nebo muzikálu, anebo jen krátké rozhovory se spolubydlícími, kteří pochází z velmi od Česka odlišných krajin (Keňa a Irák) a které zažily pro mě nepředstavitelné věci. To, co se v těchto chvílích naučím, je stejně, někdy možná i více, důležité jako to, co je napsáno v učebnici matematiky. Tento semestr jsem se tudíž snažila z podobných akcí vytěžit maximum. Například, i přes to, že jsem měla kopce školy na stole, jsem si našla čas na zkoušky muzikálu a jsem za to hrozně moc vděčná, protože to nakonec byl krásný kolektivní zážitek a i velký úspěch mezi studenty a učiteli.
Tato rovnováha mezi akademickým učením a takovým více různorodým učením není důležitá jen kvůli tomu, že to rozšiřuje obzory. Co je na tom pro mě to nejdůležitější je to, že mě tyto mimoškolní aktivity dělají velmi šťastnou, zvláště, když se něco povede. A to je přece v životě to nejdůležitější, ne?
Abych to shrnula (už je to zase nebezpečně dlouhé), UWC mě zatím naučilo mnoho. Nejen tyto 3 body, které jsem zmínila, ale i mnohem více menších věcí. Od organizování mého času přes psaní esejí, mluvení celé dny v angličtině či přežití se spolubydlícími, až po to, že není dobré se v květnu učit na zkoušky venku, protože se příšerně spálíte 🙂 . Celkově mě tato zkušenost přiměla se zamyslet nad tím, jaké jsou mé priority a jakou hrají roli v mé denní rutině. Zda jsou to akademické výsledky, kamarádi, zábava, mimoškolní aktivity, spánek nebo něco jiného. Pro mě je to zatím směsice všeho, rozhodně se ale změnilo jejich pořadí.
I když jsem jen v půlce, musím říci, že bych tuto zkušenost doporučila všem studentům, kteří o tom jen trochu uvažují. Je to nepopsatelně dobrodružný a bohatý zážitek, který vám posune limity a hrozně moc naučí.
Tímto bych asi ukončila moji zpověď. Doufám, že všichni, kdo to dočetli až sem, přežili nemalou dávku klišé, která se tu vyskytla :-).
Pokud vás toto téma zaujalo, budu ráda, když se podíváte na web Czech National Committee, na facebook UWC Česko nebo na Instagram a začnete tyto účty sledovat, protože se tam určitě budou objevovat příspěvky či fotky od nás, aktuálních studentů.
Kdyby vás zajímala škola, na kterou chodím, tak tu naleznete na webu pod názvem UWC Adriatic nebo na Instagramu. Zde je také moc pěkné video, které shrnuje základní informace o
škole i hnutí a ukazuje nádherné Duino, ve kterém se škola nachází. Přikládám také odkaz na globální stránky UWC, kdyby vás zajímalo více o celém hnutí.
Posledním odkazem je můj Instagram (@machova.anca), kde je spousta fotek z tohoto roku.
A dopo,
Anna Machová
