Jana Roubová, Honza Sklenář, Vítek Novotný; foto: Renata Špačková

Chrám sv. Barbory

Dne 30. listopadu 2021 se oktáva vydala nejspíše na poslední společný třídní výlet za dobu studia na našem gymnáziu. 

Pro transport jsme zvolili vlak. Po bezproblémové cestě jsme dorazili do překrásné, leč promrzlé Kutné Hohy (takto totiž byla Kutná Hora pojmenována na letáčku s mapou, který jsme dostali). Sychravé počasí nás nezastavilo a plní očekávání jsme vykročili do chrámu sv. Barbory. Gotická stavba nám vyrazila dech. Uchváceni jsme si za doprovodu výkladu pana průvodce prohlíželi každý detail této skvostné stavby. Milovníci gotiky byli ve svém živlu, avšak našli se i tací (jako třeba Honza Hlavsa), kteří by celý chrám nejraději pozlatili a přidali prdelaté andělíčky. Celkové ohlasy byly pozitivní.

Poté nastala pauza na oběd. Po něm pětice studentů navštívila galerii GASK a zbytek třídy stříbrný důl. Nicméně šest nejmenovaných hlupáků špatně pochopilo instrukce a na sraz do dolu nedorazilo. Když si uvědomili svou osudovou chybu, byli velmi sklíčeni svou mýlkou a s žalem dojedli oběd, kvůli kterému meškali. 

Hrádek – České muzeum stříbra a středověký stříbrný důl aneb KUTNOHORSKÁ ANABÁZE

Nečekaným vývojem událostí se naše skupina, mířící do nitra středověkého dolu, musela rozloučit se zbývající částí výpravy a počtem, odvahou i odhodláním se změnila v pomyslné Společenstvo prstenu, ačkoliv nejmenovaný pedagogický doprovod nebyl naší ideou zrovna uchvácen. 

Už zakrátko jsme seznali, že důl není místem pro vysoké elfí válečníky, kteří vyvázli životem pouze díky pečlivě připevněné helmě, neboť napohled překrásné ze stropu visící krápníky se nemínily naší lebeční kosti vyhnout. Spíše naopak…

Nečekaně narážel na problémy s rozměry podzemního tunelu i národ trpasličí, který je sice od přírody vybaven malým vzrůstem, oproti štíhlým elfům je však objemný v pase. Často tak nejeden člen naší výpravy, uchvácen pevně čelistmi podzemní chodby, zapomněl obdivovat krásy vápencem inkrustované horniny a jeho myšlenky se namísto kulturním směrem ubíraly k mrzké svobodě na zemském povrchu. 

Jindy tak hrobově tiché místo si ten den vyslechlo na svou adresu mnoho jadrných pojmenování, mísících se se zvuky stékající vody a poutavého výkladu naší průvodkyně, který nás nejspíš všechny utvrdil v tom, že zítřejší test z němčiny nakonec není tak děsivá vyhlídka v porovnání s osmihodinovou šichtou dobového kutnohorského havíře.

Tato strastiplná anabáze pro nás byla úžasným zážitkem, který se však nedá promítnout na papír, a tudíž bych jej doporučil každému, kdo nikdy nic podobného nezažil.

GASK – Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře

V kutnohorském GASKu jsem navštívil několik expozic, každou na jiné téma, které vždy bylo prezentováno prostřednictvím literárních citátů. Nejprve jsem zhlédl v prvním patře výstavu autorů převážně období přelomu 19. a 20. století, nejvíce mě zaujala díla Josefa Čapka nebo Vojtěcha Hynaise.

Výstava SAMOTA UPROSTŘED DAVU: Charles Baudelaire a české umění se nacházela v patře druhém. Osobně mě však vystavená díla neoslovila. Byla mnohdy velmi syrová až přecházející do perverze (a to s takovou mírou, která mi nevyznívá ani ze samotného Baudelairova díla), případně byla příliš plná deprese. Výjimkou byly fotografie Františka Drtikola, jehož fotografie mě upoutaly nejen svou kvalitní technickou propracovaností, ale i výtvarnou nápaditostí.

Závěrem byla výstava portrétů a jiných děl nejmodernějšího data, kterým jsem např. v porovnání s předešlými obrazy české moderny příliš neporozuměl.

Poznámka na závěr: Honzu Čemuse velmi mrzí, že nenašel dům koudelníka.