Tereza Drápalová Šajtarová

Školní rok jsme zahájili neobvykle v Hořicích, když jsme se zúčastnili adaptačního kurzu. Na začátku jsme se trochu těšili, více jsme měli obavy. Z čeho? Že si nezapamatuji všechny spolužáky. Že bude špatné počasí. Že nebudu moct dlouho spát. Že mi nebude chutnat jídlo. Nebo že prostě nezapadnu mezi ostatní. Nic z počátečních obav se nenaplnilo. Po kurzu se všichni známe, i když kluci si více pamatují kluky a holky zase lehce pojmenují ostatní spolužačky. Zavolat na někoho „z druhé strany řeky“ ještě někdy drhne. Máme na to celých osm let, abychom to zvládli.

Co jsme na kurzu dělali? Hráli jsme hru na vyměňování míst, přehazovanou a americký fotbal, dělali pantomimu, sbírali šišky na čas nebo se jen tak  koupali v bazénu. Psali jsme dopis sobě, který si přečteme až v oktávě. Tvořili jsme milé vzkazy pro spolužáky. Chodili na túry a kupovali hořické trubičky. Nejoblíbenější byla hra na mašinky a přechod řeky, kde číhaly zlé pirani. Užili jsme si to a navzájem se poznali.