Vojta Deliš

Nevolnost ve volnosti

Je to už nějaký čas, co jsme naposledy zasedli do školních lavic, a vzhledem k vývoji současné situace je relativně jasné, že na naše místa zůstanou neobsazená až do podzimu tohoto roku. Většina nás, žáků, studentů a mladých lidí, tráví čas doma. Ptáte-li se, co tedy děláme, tak pravdou je, že dostáváme úkoly, jež musíme plnit. Karanténa má očividně vliv i na lidskou psychiku, neboť kromě ponorkové nemoci, kterou mnoho mých přátel včetně mě momentálně prožívá u monitorů rozpálených počítačů či nažhavených telefonů, se mi začíná doopravdy stýskat.

Můj stesk je však věc velmi pozoruhodná, poněvadž věc, jež mi chybí ze všeho nejvíce, je to, na co jsem za poslední dekádu tak často nadával. Škola. Škola má milovaná a tolik nenáviděná je předmětem častých debat dnešních dnů a také věcí, která by vznesla do mého života smysl a řád. Vzhledem k tomu, že žádný můj příbuzný zatím nezemřel, jsou to právě a pouze tyto dvě věci, o něž jsem kvůli koronaviru přišel. I fyziku bych za tento stereotyp okamžitě vyměnil, což jinými slovy znamená, že jsem zjistil, že existuje i věc horší než snaha o pochopení něčeho nepochopitelného. Česko na tom očividně zase tak špatně není, protože jsem zatím ani na dezinformačních webech nenašel článek o výjezdu blanických rytířů.

Je paradoxně zajímavé, že to, po čem toužíme nejvíce, bychom nakonec vyměnili za to, nad čím dennodenně ohrnujeme nos. Během karantény prožívám pocit volnosti v uzavřeném prostředí. Při pohledu na to je mi nevolno, poněvadž volnost sama o sobě za takových podmínek ztrácí svůj význam. Z tohoto důvodu bych radši preferoval nevolnost ve školní lavici než nevolnost z volnosti v uzavřeném prostředí. Už chápu přirovnání k ponorce, kde je lidem často nevolno. Teď tento pocit zažívám na vlastní kůži a žaludek, neboť jídlo v době, kdy moje maminka pracuje, je vskutku veliká improvizace.

Moje volní vlastnosti naneštěstí velmi rychle chabnou a to jediné, co mi zbývá, je trocha vůle být více produktivní ve věcech, které mám rád a jež mě baví. Silou vůle tak píši články a čtu knihy, kdykoliv to jen jde. Věřím, že se nemoci brzy zbavíme. Nechtěl bych totiž jako poslední věc na tomto světě zažít pocit nevolnosti během umírání na nový typ koronaviru, nevolnosti samotné jsem si za poslední měsíc užil více než dost. Nebo to byla spíše volnost? Už jsem z toho jelen, a tak důvěřuji vládě, že touto (ne)volností snad předejdeme nevolnosti, jež by pro nás mohla byt fatální.