Honza Sklenář, Lukáš Majzler, Renata Špačková

Dne 9. 3. jsem po dvou týdnech usedl do školní lavice a hned po dvou dnech jsem jí musel kvůli nařízení naší vlády opustit. Byl jsem opravdu zklamaný, po soustředění a jarních prázdninách jsem úplně toužil po vzdělání. Stýskalo se mi po všech těch pro život nezbytných informacích jako například, co je to fejeton. Ničí mě, že místo toho musím být doma a můžu dělat, co se mi zachce, například trávit hodiny ve světě Albion online. Ale teď už vážně. Od 11. 3. jsou zavřené všechny školy v České republice.

Tak toto je začátek práce Lukáše Majzlera. Srdce češtináře zajásá nad jeho lačností po vzdělání slohovém. Sextě jsem ho neupřela. A nad mnohými výsledky práce se opět mé srdce mohlo zatetelit. Posuďte sami.

Se školou v karanténě
Honza Sklenář

Vzpomínáte si ještě na tu bouřlivou vlnu neutichajícího nadšení, když se v ono, pro nás již památné, úterý roznesla zpráva: „Začíná karanténa, škola je zavřená a výuka se ruší!“? Já tedy ano. Mnozí z nás už tenkrát možná tušili, že se budoucnost bude řídit heslem „bez bolesti není radosti,“ ale stejně jako zbytek spolužáků si nic z toho v omamné euforii nepřipouštěli. A proč také? Vždyť nás všechny čekalo dlouhé volno, čas „flákání“ se, bujaré radosti a k tomu všemu nám dokonce odpadlo odpolední vyučování chemie. Více už by si mohl přát, v případě, že by se absence školních předmětů dala pokládat za jídlo, snad pouze otesánek. Radostně jsme se vydali domů, netušíce, že ono lidové pořekadlo dosáhne v naší blízké budoucnosti jisté mírné obměny a to: „Bez radosti, k útrpnosti!“

A pak to začalo. Online výuka, ze které měla většina z nás pouze legraci a s téměř neochvějnou jistotou předpokládala, že se jedná pouze o něco, co nás zatíží asi tolik, jako Eskymáka podzim, přešlo znenadání v hotovou vánici.

 Ukázalo se, že jsme jednomyslně podcenili houževnatost a zarputilost našich profesorů, kteří neváhali ani na okamžik a obětovali každičkou špetku svého času na to, aby se v tomto novém způsobu tyranie zdokonalili. Co víc, většina pedagogického sboru podlehla známé fata morgáně, že existuje pouze jejich předmět, a tudíž máme nepřeberné množství času na plnění zadaných povinností. Neuplynul ani den a již naše předsunuté hlídky na sociálních sítích varovaly před blížícím se nebezpečím. Zavládl chaos, který se však brzy podařilo zastavit naši skvělou organizovaností. Přes všechnu beznaděj jsme nepodlehli strachu a opevnili svou mysl vším, co bylo po ruce. Hlavním obranným prvkem, plnícím funkci hradeb, byl dozajista internet, přičemž většina kamenů, které držely hradby pohromadě, pocházely z dolu jménem Wikipedia.

Nepsaná dohoda mluvila jasně: „Společně to zvládneme!“ V životě jsme se tak nezmýlili. Ti z nás, kteří jsou milovníci historie, si jistě zakrátko měli vzpomenout na slavnou římskou větu: „Hannibal ante portas“ a se slzou v oku se pomalu smiřovat se smrtí a Římanům závidět, že měli soka, se kterým se dalo alespoň bojovat.

Jak se dalo očekávat, zakrátko se naše situace podobala obléhání Minas Tirith. Problém spočíval v tom, že to my jsme byli ti obléhaní. Hned z počátku jsme byli zasypáni hromadou úkolů, informací, požadavků a otázek. Pokud si dobře vzpomínám, první zaútočila matematika, snažící se zdolat naše hradby žebříkem z exponenciální funkce, silně podporovaná fyzikou. Podařilo se nám útočníky odrazit a na většině front tak zvítězit, ale než jsme stačili z této bitvy, hodné balad a oslavných ód, načerpat zpět ztracené síly, dostali jsme se do kleští mezi chemii, češtinu a dějepis. Boj to byl lítý, neúprosný, krvavý a zanechal po sobě mnoho obětí. Většina zraněných byla dobyta sbory spojenými z ostatních, méně „silných“ předmětů, a ta hrstka z nás, které se podařilo vyváznout pouze se smrtelným zraněním, vděčí za své životy především chrabrému rytíři Vítězslavovi, kterému se na poslední chvíli podařilo rozluštit hieroglyfy chemického názvosloví a tuto enigmu nám nezištně zprostředkovat.

 Trvalo ještě hodnou chvíli, než jsme se ze zmíněných událostí vzpamatovali. Dnes již neustávající útoky polevily alespoň natolik, že je většina z nás schopna dělat i něco jiného než hlídkovat u počítače se strachem, že přijde nový útok, aniž bychom byli dostatečně připraveni. A ačkoliv se to může zdát s podivem, musím smutně konstatovat, že mám teď na sebe rozhodně méně času než předtím s plným vytížením v době, kdy jsem navštěvoval nejen školu, ale i plno zájmových aktivit.

 Snad jediné, v čem mi karanténní výuka vyhovuje, je možnost volby, kdy budu daný úkol vykonávat. To je pro mě ale velmi chabá výhoda, porovnám-li ji s nevýhodami, jež z ní plynou.

 Já sám se domnívám, že s odstupem času, kdy každý z nás vidí, k čemu nás naše nadšení dovedlo, by se znovu při oznámení karantény tak neradoval. A co říkáte vy?