aneb Z deníčku zmrzlé učitelky
Tak konečně nastal dlouho očekávaný a slibovaný den – sexta jede na vodu! Je 2. května. Předpověď ukazuje naprosto nekompromisně jednociferné číslice, občas před ně přidává podivné znaménko značící mrazy. Ale neztrácíme odvahu, 29 statečných studentů se shromažďuje na vlakovém nádraží a jednak natěšeni na dny následující a jednak plni zážitků z dnů předchozích (exkurze do Banátu) povídají a povídají. Přesouvají se do vlaku a máme první ztráty. Stan. Vojta si domlouvá s průvodčí, že ho zaběhne hledat. Tři minuty do odjezdu. Rosťa tady není. Minuta do odjezdu, Rosťa v klidu přichází a Vojta hledá stan. Pět minut po odjezdu Vojta přibíhá bez stanu a lehce zpožděni vyrážíme. Také nastupuji v domnění, že budou studenti usazeni na místech se zakoupenou místenkou. Omyl, sedí kde se dá a většina stojí, na našich místech sedí úplně jiní lidé, nemluví česky a tváří se, že je vše v naprostém pořádku. Po dvaceti minutách přesvědčování sedíme na rezervovaných místech my a já si s klidným svědomím odškrtávám jednu z podmínek vody – vzdělávací obsah v oblasti cizích jazyků naplněn.
Cesta probíhá v klidu a v duchu Banátu, většina vyprávěných historek je k nepublikování, ale akce se evidentně povedla. Ve Vyšším Brodě stavíme tábor a vyrážíme na výlet, po průzkumu obce a zjištění zásobovacích míst vyrážíme na turisticko-botanickou výpravu. Po pěti minutách cesty se ozývá klasické brblání typu “Kdy už tam budeme?” a “Je to ještě daleko?”, ale zvládli jsme to! Na vyhlídce nám Jiří povyprávěl o geologických zajímavostech místa, cestou jsme identifikovali několik rostlin, ochutnali jsme šťavel, vyslechli si, že není úplně prospěšný našemu zdraví a proč a já v klidu odškrtávám druhý vzdělávací cíl – biologie splněna!
Večer přijíždí pánská část pedagogického doprovodu a já na chvilku zalézám do spacáku se zahřát. Všechny předchozí aktivity probíhaly za teploty do šesti stupňů Celsia a občasného deště, což jim na poetičnosti pravda trochu ubírá… Poslouchám ze stanu zvuky skupiny kolem mne, rozdělávají oheň, zpívají, povídají, je jim dobře, mně v péřovém spacáku také, ještě chviličku se zahřeji, pak půjdu za nimi, hlasy se pomalu ztrácejí v polospánku, jsou tam s nimi dva kolegové, ještě chviličku…
Ráno byla zima, vlezlá a protivná, jak u řeky bývá. Telefon hlásí dva stupně. Ranní sprcha? To by mě ani nenapadlo! Jedním prstem jedno oko, druhým druhé, k tomu zuby a to stačí. Studenti vylézají, na vařičích si dělají snídani, choulí se a klepou, je zima. Máme za sebou první noc a před sebou první den na vodě! Dostaneme rafty. V řece je hodně vody a instruktor nám kánoe nedá, je to nebezpečné. Studenti brblají a přesvědčují mě, že jsou zkušení vodáci a zvládli by to. Pak kolega Ondra Šťastný řekne “to by byla dobrá challenge na kánoích” a nikdo nebrblá. Někdy bych chtěla mít na sobě také kouzlo mladých mužů, jejichž větám je nasloucháno takřka s nábožnou úctou. Po krátké instruktáži vyrážíme a jde nám to! To neva, že na raftech.
Je zima. Za celý den teplota nepřesáhne 5 stupňů. V kempu bylo vše zavřené, hospody cestou taktéž. Občas nám zaprší. Nálada je kolísavá. Ale koncem dne instruktor Pepa vyprovokuje vodní bitvu a do hodiny jsou všichni durch mokří. Voda v řece má asi o stupeň více než vzduch. Prý… Jsem na raftu s posádkou, které se do boje příliš nechce. Mně je zima. Fakt velká zima. Přiblíží se k nám útočný raft a jeho posádka napřáhne pádla do vody. Podívám se na ně a řeknu “Opovažte se”. Asi je mi fakt zima a vypadám hrozivě, neopovážili se. Oni, ani ostatní 🙂 Přejmenujeme raft na “Mírové Švýcarsko” a z bezpečné vzdálenosti sledujeme ostatní blázny. Čas od času někdo spadne do vody. Čas od času někdo skočí do vody.
Parkujeme u druhého kempu, věšíme mokré oblečení kam se dá a děláme večeři. Vše je zavřené. Kuchyňka i hospoda. Vojta zajišťuje dřevo pro všechny a celý večer se snažíme narvat co nejblíže k ohni, i když to v našem množství příliš nejde. Povídá se a je nám fajn. Jo a také trochu zima. Většině hodně zima.
Ráno bylo pro mne zlé, byla mi zima i v noci a vstávám nedobře naladěna na celý svět. Michal Urbančík vtipkuje, Ondra Šťastný mi vaří výbornou kávu, ranní slunce se mi rychle začíná opírat do zad. Sextáni budou mít můj obdiv už navždy, na rozdíl ode mne vypadají naprosto v pohodě a jsou skvěle naladěni 🙂
Měníme část raftů za kánoe, občas se na jezu cvakneme, počasí se nám pomalu vylepšuje a nakonec musím říct, že akce byla velice povedená. Celou dobu jsme byli na řece úplně sami, v kempech také. Nevím, proč začátkem května nikdo nechce na vodu? Občas jsme i nějakou občerstvovnu našli a hlady nikdo nezemřel. Poslední den někteří jedinci i rozmrzli, skoro všichni se vykoupali (a skoro nikdo dobrovolně), jen mé ruce zůstávají ledové. Kolega Michal řekl – to je proti přírodním zákonům. Cesta domů je klidná, ve vlaku jsme první a nikdo nám na našich místech nesedí. Trochu pospáváme, jen Honza vedle mne se snaží neúnavně přimět mlčenlivého Jakuba ke konverzaci…
P.S: Asi týden po vodě mi už přestala být tak hrozná zima… A na další vzdělávací oblasti nedošlo. Chvilku jsme zvažovali, zda spočítat, co dorazí do Mělníka dříve – klacek nebo my? Ale boj o přežití byl důležitější. I než matematika, byť se mi to těžko přiznává.
