Eva Černá

Na autobusovém nádraží ve 4:07 jsem se kupodivu sešla sama s kolegyní Dvorščíkovou a začala nám mise Vltava – kurz 22 na zlost covidu. 

Nechápaly jsme, proč jedeme samy – osazenstvo autobusu bylo velmi přátelské a zdálo se, že se všichni vzájemně znají na rozdíl od nás vetřelců. Ale kde máme ty naše studenty?

Na Hlavním nádraží se najednou začali naši žáci scházet a i tam bylo poměrně živo – od uklízeček na zemi spících, muzikantských cestovatelů s nástroji pod hlavou. 

 V 5:50 nám začalo další poslání – cesta směr Vyšší Brod bez omluvených frekventantů, téměř poloviny party. Cesta byla OK. V 9:30 jsme dorazili na místo činu a kupodivu nás přivítali čerstvě vyspalí, ostatní účastníci kurzu.

Převlékli jsme se, přebalili věci, seznámili se s instruktory, prošli výcvikem a chtěli vyrazit, akorát jsme neměli dost pádel – ne vesel.

Za hodinu jsme se vydali na cestu – žádná loď nekličkovala z břehu na břeh, což slibovalo doplutí akorát včas na postavení stanů. Překonali jsme několik jezíků a všichni obstáli na jedničku.

Ve večerních hodinách jsme dorazili do kempu Branná – v dešti postavili stany a dostali objednanou večeři – útěchu po strastech celého dne. Chvíli jsme poseděli a šli spát.

Druhý den jsme už sebejistě nasedli na kanoe a vyrazili směr Český Krumlov – perla na Vltavě – aneb UNESCO rezervace. Vody teklo dost, a tudíž bez velké námahy jsme přistáli u břehů kempu s rezervami sil. Zakempili jsme, a než jsme vyrazili na prohlídku města, měli jsme výcvik na paddleboardech a kajacích a bylo to fajn.

Druhý den nás čekal nejhorší jez našeho putování. Instruktoři nás trochu děsili, ale většina z nás se nenechala odradit a odvážně jsme se vrhali vlnám v ústrety buď s ponořením, či bez. Ale bezpečně!

Po vylodění jsme se těšili na bonusy civilizovaného světa, které nás překvapily nečekanou neútěšností. Abychom se vyhnuli přestupu, nevolili jsme vlak, ale autobus Regiojet, který nás  totálně potopil. Nedorozuměním polovina naší skupiny si musela najít náhradní dopravu a do Mělníka dorazila kolem 23 hodiny večerní. 

Přežili jsme a bylo to fajn. Za rok AHOJ!