Jen si to představte. Pošlete své děti s lidmi, které neznají, do města, které neznají. A teď přestaňte snít, protože to se opravdu stalo.
Naše třída se 31.5. sešla na vlakovém nádraží na Mělníku, abychom se v Ústí nad Labem setkali se žáky českoněmeckého gymnázia z Pirny a s nimi tam plnili úkoly. Kromě nás přišli i někteří maturanti, z bývalé třídy paní prof. Hilské.
Jak mají lidé našeho věku ve zvyku, rádi necháváme vše na poslední chvíli, a tak spousta spolužáků kupovala onen vysněný DUK lístek, o kterém paní profesorka Hilská tak básnila, až v den odjezdu. Naštěstí se vše stihlo.
Všichni jsme byli to ráno tak trochu nervózní, snad mě chápete, pro některé hluboce antisociální jedince je představa seznámení se s někým jiným tou nejhorší z nočních můr. Stihli jsme si akorát udělat pár oslepujících fotek (ne v tom smyslu, že by nám to tak slušelo, ale ráno slunce svítilo obzvlášť jasně) a vyrazili jsme rychlíkem do Ústí nad Labem.
Ve vlaku jsme si rozlosovali žetony (ze 3D tiskárny, samozřejmě) a rozdělili se do týmů, můj nesl název Coco. Zároveň jsme dostali mapy a to nejdůležitější – zadání. To bylo následující: Dostavte se na co nejvíce z daných míst, splňte na nich zadané úkoly, a vyfoťte se u nich. Za „facebooky“ se strhává 10 bodů. (Pozn. „facebooky“ jsou „véčka“ z prstů, které se staly vrozeným reflexem všech studentů pokaždé, když někdo zapne foťák.)
Dojeli jsme do Ústí, kde se žáci z Pirny rozlosovali do našich týmů. Ač je to paradoxní, jazyková bariéra byla asi tou hlavní věcí, co nás omezovala. V našem pětičlenném týmu o třech Češích byla pouze jedna studentka, Kája, která se učí německy – ta ještě něco rozuměla, ale pro nás, smrtelníky studující jazyk španělský, byly krásy němčiny navždy zapovězené – museli jsme se spokojit s angličtinou, i když se nedalo říct, že jsme se perfektně domluvili.
Spojili jsme se s dalším týmem a vydali jsme se lanovkou na Větruši, což je vlastně ústecký ekvivalent Petřína. Díkybohu nikdo neomdlel, i když nás tam nacpali 15. Na Větruši jsme se vyfotili v zrcadlovém bludišti a změřili si koše (ano, koše), u kterých jsme počítali jejich objem. Ten byl asi 80 l, pro vás zvídavé.
Nemohli jsme vynechat návštěvu Mekáče. Pro jistotu. Co když se ten ústecký liší ode všech ostatních? K McDonald‘s vede cesta kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie, jehož věž je od bombardování města za 2. světové války nakloněná.
Dále jsme postoupili k podchodu, kde je vyobrazen životní příběh Ruth Hálové, která byla jedno z Wintonových dětí. Opět jsme si pořídili fotky a v blízkém cyklocentru jsme si vyzvedli žetony, na kterých byl jakýsi symbol, který jsme se měli pokusit rozluštit. Bohužel, natolik evoluce zatím nepokročila. Alespoň u nás v týmu ne.
Na Lidické náměstí, kde jsme měli sraz, vedla cesta skrz infocentrum. To jsme vzali útokem, protože tam měli asi 20 razítek a za ty byly bonusové body. Kolem jedné hodiny jsme se se všemi setkali a sečetly se body. Proběhlo slavnostní vyhlášení vítězů a rozdání dárečků. Poté už se stačilo jen rozloučit a nasednout na vlak zpátky na Mělník.
Musím říct, že ačkoli jsem byla nervózní, bylo zajímavé hledat s novými lidmi klíče k rozluštění úkolů – a Ústí nad Labem je krásné město.
No a co z toho vlastně vyplývá?
1) Nebojte se nových lidí z jiných zemí
2) Bojte se, protože jim nebudete rozumět
3) Mekáče jsou všude stejné
