Palachovy Všetaty

Na každou třídu gymnázia vždy připadne odlišný program. V minulých letech jsme například byli v Praze na místech spjatých s touto událostí nebo někdy naopak zůstaneme ve škole a sledujeme tématické filmy a s našimi učiteli plníme úkoly. Tento rok však na náš ročník (3. A, 3. B, septima) vyšla vzdělávací cesta do Všetat, rodného bydliště našeho Palacha.

Nejdříve se chci se čtenáři podělit o perličku dne, která je samozřejmostí každého našeho výletu. Hned po srazu před vlakovým nádražím v Mělníku jsme učinili rozhodnutí, že je správný čas jít si koupit jízdenky. Sice do odjezdu vlaku zbývala ještě dobrá čtvrt hodinka, ale přece jenom jsme byli velká skupinka. Malá místnost u výdeje jízdenek se nenaplnila jen studenty, ale i civilním obyvatelstvem a rázem se z ní stala infekční covidová hrozba. To nás ale v danou chvíli netrápilo, hrozbou pro nás byla paní pokladní od Českých drah, která využila své příležitosti a všem oznámila: „Mám pauzu!“, nutno podotknout, že v tuto chvíli nebylo ještě ani osm hodin ráno. Jak jednoduše lze svou práci přenechat jiné oběti… Tou obětí se stala paní kolegyně ne však od Českých drah, ale od společnosti RegioJet. A to byl ten kámen úrazu! Paní nám musela vydávat jízdenky Českých drah přes jejich systém, což se jevilo nejspíš jako obtížná záležitost soudě podle čekání na výdej jedné jízdenky 3 – 5 minut. Koupit hromadnou nepřišlo v úvahu, neboť paní nevypadala toho schopna. Zděsila se i mého oznámení, že bych chtěla rovnou zpáteční. Nakonec naše třídní profesorka oznámila, že ti, co ještě nemají jízdenku, si jí koupí ve vlaku, nebo nám to ujede. Naštěstí do Všetat jsme stihli dojet dřív, než vůbec průvodčí přišel.

Tak to by bylo. Teď už něco k našemu Palachovi. Jelikož jsme v místním muzeu měli být až v devět, šli jsme se nejprve seznámit s místy spjatými s Jendou. Každý z nás obdržel ve škole o dané zastávce článek, který nastudoval a pak nám o něm na místě povyprávěl. První příval informací jsme dostali rovnou na vlakovém nádraží. Následně jsme se vydali k sokolovně, ke škole (kde nás dokonce paní sekretářka pustila dovnitř, abychom se podívali na bustu Palacha ve vestibulu) a na pole, kde jako kluk Honza vyváděl s přáteli rošťárny.

O pár řádků výše jsem se zmínila o muzeu, ale ve skutečnosti to je pomník zřízen přestavbou rodinného domu Palachových. Tam jsme se dozvěděli, že autory jsou Miroslav Cikán a Pavla Melková, kteří abstraktně, však ale trefně vyjádřili důsledek Palachova činu. Velký železný klín vstupující z boku do domu vystihuje rozdělenou společnost a jeho rodinu po sebeupálení. Součástí expozice byla i projekce dokumentárního filmu o vzniku a hloubce tohoto symbolu. Zároveň jsme měli možnost sledovat i krátké úryvky rozhovorů s lidmi, kteří se nějakým způsobem podíleli na uctění památky a přemýšlet nad jejich slovy.

Poslední zastávkou byl hřbitov, kde jeden čas Jenda v důsledku rozhodnutí komunistické strany také odpočíval. Dnes je zpátky na Olšanech. Zapálili jsme svíčky, řekli si pár vět závěrem a šli zpátky na vlak a hurá do školy na oběd.