Anna Machová

Když jsem tento článek v září nazvala Moje italské dobrodružství, vůbec jsem netušila, jak trefný název to bude. Strávila jsem v Duinu zatím asi tři a půl měsíce a mohu říci, že to dobrodružné rozhodně je. 

Největší výzvou, která mě potkala a určitě ještě mnohokrát potká, byla adaptace na místní prostředí. Zvláště pak na to, že na co jsem byla zvyklá doma, teď už neplatí. Hodně těžko se mi to popisuje. Je to jako žít v úplně jiném světě, s jinými lidmi, pravidly, zvyklostmi, … Z počátku jsem z toho byla naprosto unešená. Bylo to něco nového, vzrušujícího, Mohla jsem potkat úplně nové a jinak smýšlející lidi. Bydlela jsem v Itálii a mohla jsem se o víkendu chodit koupat do moře, což bylo snové. Mohla jsem neustále mluvit anglicky. A mnoho dalšího. A já jsem si myslela, že by zvykání si na nové prostředí nemohlo být lehčí, protože se mi všechno moc zamlouvalo, a byla jsem šťastná. Během této úvodní fáze, které nyní všichni studenti s úsměvem v koutcích říkají “honeymoon phase”, jsem ani nevzdechla po domově, po češtině, po českém jídle a ani po rodině. Doteď si říkám, jak jsem byla hrozná dcera, když jsem mamce, která mi volala, aby zjistila, jak se mám a jestli jsem v pořádku, jenom rychle řekla do telefonu: “Promiň, mami, já teďka nemám vůbec čas, my máme hrozně aktivit a věcí na práci,” a poté hovor se slibem, že zavolám později, položila. Většinou to dopadlo tak, že jsem na tento slib zapomněla a rodiče se mi zase museli připomenout.

Po nějaké době se ale karty obrátily a já jsem si pomalu začala uvědomovat realitu. Realitu toho, že tohle není žádná dovolená, na kterou jsem si jen přijela užít a za dva týdny bude u konce, a já budu zase doma, ale dvouroční program. Že čas je nesmírně drahocenná věc a já si budu muset vytvořit novou rutinu, do které budu muset zahrnout školu, sociální život, sport, spánek a trošku volného času a kterou budu muset dodržovat po další dva roky, pokud to chci zvládnout. Že lidé, které tam potkám a možná si s nimi padnu do oka a budu s nimi přátelit, nejsou kamarádi, s kterými si budu jen užívat zábavy, ale že jsou to lidé, kteří se mnou budou muset projít i přes těžké časy. Takže je potřeba si takové přátele najít, protože právě oni se stanou tím nejbližším k rodině, co tam lze nalézt. A to pro mě byl ten největší šok. Nikdy až do této doby jsem si neuvědomila, jakou neviditelnou zeď, o kterou se vždy mohu opřít, pro mě doma vytvářeli rodiče, sourozenci, kamarádi a další lidé, kteří mě podporují a kryjí mi záda. Když jsem se najednou ocitla bez této zdi, uvědomila jsem si, že teď teprve přichází ta pravá zkouška. 

Ani bych nedokázala spočítat, kolikrát jsem mamce zoufale volala s pláčem. Bylo mi hodně smutno, stýskalo se mi po domově, cítila jsem se osamělá, byla jsem vystresovaná a nevěřila jsem si, že to zvládnu se školou, moje týdenní rutina vůbec nefungovala, moje motivace dělat cokoliv byla nulová a musím přiznat, že jsem se i dost litovala. Proběhly mi hlavou i myšlenky, že bych to snad měla vzdát. V této osobní krizi jsem se hezky “pokoupala”. Uzavřela jsem se do sebe a moc se s nikým nebavila, protože mě všechno ihned rozbrečelo, zavřela jsem se do pokoje a snažila se alespoň pracovat na škole, když už nic jiného, a vůbec jsem si nevěděla rady, jak se z toho dostat. Hledala jsem pomoc u rodičů na telefonu, začala jsem navštěvovat školní psycholožku a měla jsem nespočet rozhovorů se spolužáky, ke kterým jsem se cítila nejblíže. A po nějaké době jsem hlavně díky lidem kolem mě nalezla určitou naději, že všechno bude dobré, a pomalu jsem se začala otřepávat. Na radu svého kamaráda jsem si začala hlídat náplň svých dní, aby tam vždy bylo něco, co mě baví a dělá mi radost, abych si udržela dobrou psychiku, a to hezky zafungovalo. Teď, když se na to koukám s nadhledem a určitým odstupem, vím, že mám prostředky na to, abych to zvládla. Vím, že pravděpodobně něčím podobným ještě projdu, a upřímně z toho mám velký strach, ale také vím, že mám lidi, kteří mi s tím pomohou, a za to jsem nesmírně vděčná. 

Abych se trochu vrátila ke škole a společenskému životu, pokusím se vám to tu stručně přiblížit.

Vzdělávací program, který se praktikuje na všech UWC školách, se jmenuje IB Diploma Program. Skládá se z šesti nebo sedmi předmětů vlastní volby, z nichž se minimálně 3 studují na tzv. higher levelu a min. 3 na levelu standardním. Předměty vyššího levelu jsou náročnější na studium, jsou v rozvrhu víckrát týdně než ty standardní a je v nich probráno více látky. Moje volba byla biologie, angličtina a ekonomie na vyšším levelu a poté světová literatura/self-taught čeština, italština, matematika a environmentalistika na standardním levelu. Všechny předměty, kromě italštiny, se učím v angličtině. Zvyknout si na úplně jiný styl výuky, jiný jazyk a jiné typy otázek a hodnocení (od 1 do 7, která je nejlepší) bylo ze začátku těžší, ale musím říct, že všichni učitelé byli zatím moc milí a nápomocní a já si začínám pomalu zvykat. Mimo studium těchto předmětů musí každý student navštěvovat alespoň jednu kreativní, jednu sportovní a jednu dobrovolnickou aktivitu týdně. Moje jsou pletení, lezení v létě, vyměněné za běžkování v zimě, a udržování lesních cest pro případný průjezd hasičů. 

Když nemáte zrovna školy nad hlavu a chcete si zpestřit svůj váš čas, můžete se například přidat k nějaké ze studentských aktivit. Momentálně se každý týden chodím v neděli koupat do moře v rámci “Viking Challenge” (i když teda Harasov tady na Kokořínsku nabízí mnohem více “vikingské” podmínky :-)), jsem součástí Sustainability Council, chodím zpívat s acapella skupinou, pravděpodobně budu pracovat na muzikálu. Jednou za čas se sejdeme ve čtyřech (dva Slováci, dvě Češky) na československou večeři, kde se v polních podmínkách snažíme uvařit něco “československého” (už proběhl štrúdl, ovocné knedlíky a bramborový salát). Na škole se také konají tzv. Cultural Weeks, které se vždy soustředí na určitou oblast ve světě a během nich si máme možnost poslechnout příběhy studentů, zahrát si nějaké kulturní hry, poslechnout si hudbu, ochutnat jídlo, atd. Po večerech se občas také konají studentské prezentace/přednášky na jakékoliv téma, o kterém daný student chce poreferovat. Já jsem navíc dala dohromady malou skupinku běžců, kterým mohu napsat a doufat, že se někdo objeví na společný výběh, který většinou stihneme i za krásného západu slunce. 

Abych to shrnula, moje zkušenost byla zatím velmi zajímavá. Mám v hlavě spoustu vzpomínek na krásné chvíle s moc zajímavými a milými lidmi, spoustu zážitků z různorodých aktivit a také mnoho momentů, kdy jsem se necítila úplně nejlépe. Těžko se mi to srovnává v hlavě a asi mi to ještě nějakou dobu bude trvat. Od starších spolužáků a studentů, kteří si stejnou zkušeností prošli, ale vím, že to je naprosto normální a že první semestr bývá pro více lidí těžký a občas nechává člověka na pochybnostech, důležité je se tím se nenechat odradit. Takže teď se musím zabalit, vrátit se do Duina a doufat, že druhý semestr má pro mě připravené kromě výzev také další krásné chvíle a zážitky.

Na závěr si dovolím připomenout, že je otevřené nové kolo výběrového řízení o stipendia a brzy se uzavírají přihlášky, takže případným zájemcům si doporučuji pospíšit.

Pokud vás toto téma zaujalo, budu ráda, když se podíváte na web Czech National Committee (https://www.uwc.cz/), na facebook UWC Česko (https://www.facebook.com/uwc.cz) nebo na Instagram (https://www.instagram.com/uwc.cz/) a začnete tyto účty sledovat, protože se tam určitě budou objevovat příspěvky či fotky od nás, aktuálních studentů.

Kdyby vás zajímala škola, na kterou chodím, tak tu naleznete pod názvem UWC Adriatic (https://www.uwcad.it/). Zde je také moc pěkné video (https://www.youtube.com/watch?v=48lb6OSfYL4&t=9s), které shrnuje základní informace o škole i hnutí a ukazuje nádherné Duino, ve kterém se škola nachází.

Přikládám také odkaz na globální stránky UWC (https://www.uwc.org/), kdyby vás zajímalo více o celém hnutí.