Renata Špačková, Erika Duchková

Každoročně škola pořádá 16. ledna projektový den věnovaný Janu Palachovi, bývalému studentovi našeho gymnázia. Současná doba nám neumožňuje ani se sejít ve škole, natož abychom vyrazili do Všetat, Prahy či mělnických ulic. Zalistujme tedy knihami novějšího data, které jsou věnovány Janu Palachovi a Janu Zajícovi. Oba stále přitahují pozornost doma i ve světě šokující smrtí ve jménu života – angažovaného, nesobeckého.

 

Začínají Dějiny, zatímco ten malý Palachův příběh brzy skončí. A zatímco student tiše umírá ve svém nemocničním pokoji, kde dělá personál, co může, aby mu ulevil od bolesti, a ordinuje mu četné utišující prostředky, kde ředitelka brání ve vstupu novinářům, ale i vyšetřovatelům StB, dav se tísní kolem sochy svatého Václava, na kterou jeden svědek napsal: „Zde se upálil dvacetiletý student.“ Lidé to komentují, vyprávějí, očekávají, že se nic nestane. Pak přijde dopis, ten, který našla policie v Palachově aktovce, ten, jímž vstupuje do dějin a zároveň do našich životů. Před tím dopisem nikdo ničemu nerozumí, všichni si říkají, co je to za blázinec, kam ta mládež spěje, všichni si říkají, že budou mít večer o čem vyprávět. Lidé by dokonce nejradši zůstali jen u toho, bylo by to lepší, od léta už jsme toho zakusili dost, to stačí, dejte nám pokoj. Jenomže ten dopis nás nenechá, zavrtává se nám do hlavy a šíří se po celém městě, zkopírovaný v tisících kopií. Ten dopis je děs.

Sitruk, Anthony. Krátký život Jana Palacha. Z francouzštiny přeložil Tomáš KYBAL. Praha: Práh 2019, s. 99.

 

Obsah dopisu zde neuvádíme, ale je vepsán do Janovy tváře. Autorkou kaligramu je Mgr. Erika Duchková. O dopisu hovoří také ukázka z další knihy.

„Slyšeli jste, co se včera stalo v Praze?“ vběhl do Janova (Jan Zajíc) pokoje vzrušený Olda.

„Ne, co?“ otočili se Petr a Jan ležící na postelích zvědavě na příchozího.

„Na Václaváku se upálil student filosofické fakulty!“

Jan vyskočí s postele. „Upálil? Proč?“

„Prý na protest proti cenzuře, vydávání toho kolaborantského plátku Zprávy a vůbec proti okupaci a nastupující rezignaci společnosti.“

„Píšou něco v novinách?“ Jan popadne na stole ležící Rudé právo a překotně jím listuje.

„Tam nic nenajdeš,“ mávl Olda pohrdavě rukou, „soudruzi z ÚV upevňují vedoucí úlohu strany a vyzývají k nápravě negativních jevů! Jen v černé kronice je kratičká zpráva.“

„Městská správa Veřejné bezpečnosti v Praze sděluje… se těžce popálil 21letý student filosofické fakulty v Praze J. P. … polil dosud neznámou hořlavinou… přivodil si těžké popáleniny… motiv činu se vyšetřuje,“ předčítá polohlasně Jan.

„Já to poslouchal v rádiu. Prý to má obrovský ohlas v zahraničí. Večer má být více zpráv v televizi.“

„Petře, pusť tranzistorák, třeba něco chytíme!“ Jan se zase obrátí k Oldovi: „Žije?“

„Ano, ale říkali, že je v kritickém stavu.“

„Taková blbost! Upálit se. Čeho tím dosáhne?“ zavrtěl odmítavě hlavou Petr.

„Co to kecáš?!“ oboří se na spolubydlícího Jan, „a co Jan Hus, který se pro pravdu nechal upálit?! Celé Čechy povstaly! A nikdo je už nezastavil!“ dokončil s planoucíma očima.

„Ty vážně myslíš, že to vládu donutí zrušit cenzuru nebo Moskevské protokoly?“

„My je musíme donutit! Světové mínění je musí donutit! A když se jim do toho nebude chtít, tak musí následovat další!“ Jan vzrušeně přechází po pokoji.

„Počkej, Hanys,“ přerušil ho Olda zaraženě, „tím chceš říct…“

„Ano! Že se budou muset obětovat další… a to tak dlouho, dokud se tenhle národ opět neprobudí!“

***

„Mámo, napsal jsem báseň,“ podal Jan osobě nejmilovanější před odjezdem lístek se svým předposledním veršem. Maminka jej začala číst…

Pochodeň vzplála
uprostřed náměstí
Pochodeň strachu
z lidského neštěstí
Pochodeň zoufalství
Pochodeň vzdoru
Pochodeň protestu
němého bolu…

„Tebe ta Palachova oběť stále moc trápí, viď?“ Jan jen mlčky přikývl. „Mámo, mámo, kdybych se ti tak mohl svěřit! Kdybych tak mohl… ne, nejde to… odpusť,“ povzdechne si v duchu.

ŠULEŘ, Oldřich. V očích měli plameny. Ostrava: [nakladatel není známý], 2020, s. 47, 70.

Jan Zajíc: Poslední

Slyším vaši zbabělost!
Křičí v polích!
Řve ve městech,
skuhrá na rozcestích,
jektá strachem ze smrti
a necítí, že smrt upozorňuje
a vábí.
Bije z věží kostelů
umíráček národu
a zemi.
Ve jménu vašeho!
Hořím.
Jan

ZAJÍC, Jan. Verše. Velké Přílepy: Olympia, 2016.

Teplice 13. 3. 1969

Drazí rodiče Jana Zajíce!

Přijměte prosím moji nejhlubší soustrast nad ztrátou vašeho druhého syna Jana.

Stejně jako vy i já a můj syn prožíváme kruté chvíle nad mým synem, nezapomenutelným Janem, který též obětoval život pro stejné ideje naší drahé vlasti.

Kéž by nebyly jejich oběti zbytečné. Národ se povzbudil nad jejich hrdinnými činy, cizina s námi sympatizuje, a co bude dál?

Snad dějiny jednou budou vyprávět o hrdinných obětech, které pro krásné humánní ideje obětovali své životy a budou příkladem celé naší mládeži.

Musíme být hlavně stateční, abychom překlenuli tak tragickou událost, a musíme se posilovat slovy, které vy i my od našich přátel dostáváme.

Věřím, že nakonec přece jen pravda zvítězí.

Vaše Libuše Palachová

SOZANSKÝ, Jiří. 1969 rok zlomu. Praha: Symposion 2015, s. 42.

 

Zvítězila v roce 1989, po více než 20 letech od napsání dopisu paní Palachovou. V roce 1991 byli prezidentem Václavem Havlem Jan Palach i Jan Zajíc vyznamenáni in memoriam Řádem T. G. Masaryka 1. třídy.