Karolina Helemiková, septima

Co si budeme povídat, nejsou to úplně standardní rána. Pijete, jako když nic jiného neumíte,
a každou chvilku si říkáte něco povzbudivého. Pak ale už před odběrovým místem potkáte profesorku Davídkovou a další spolužáky a je vám fajn, že na to nejste sami.

My jsme se sešli ve třech, Karolina Helemiková, Matěj Hronek a Lída Zandlová, plus profesorka. Nejdříve jsme vyplnili dotazník o zdravotním stavu. Instrukce od naší coachky zněla takto: „Když neznáte jméno nějaké šílené nemoci, pravděpodobně jste ji neměli.“ Pak nás píchli do prstíku (musím se pochlubit, že mám hemoglobinu jako železná lady) a šlo se na věc. Deset minut uběhlo jako voda a už jsme byli o 450 ml krve lehčí.

Když si uvědomíte, že vám berou víc něž desetinu krve, co máte v těle, tak vám ta zbylá ztuhne
v žilách. Potom však přejdou vaše myšlenky k tomu, že darováním krve můžete pomoci až čtyřem lidem, a je vám hned líp. Když pak dojde na jezení párku (kvůli kterému to stejně všichni děláme, že?), už cítíte jenom spokojenost.

Jako prvodárci si kromě náplastmi oblepeného těla, dne volna ze školy a dobrého pocitu odnášíte i krásný odznáček s kapkou krve na klopu. A tak, když odcházíte, hrdí sami na sebe, vám je líto, že znovu darovat můžete až za 2-3 měsíce.