Renata Špačková a septima

Učivo 3. ročníku: Karel Čapek. R.U.R. (1921). Antiutopie

Večer 26. 2. 2021 online sledujeme u příležitosti 100. výročí uvedení tohoto dramatu, které oblétlo svět, světovou premiéru hry AI: Když robot píše hru.

Iniciátor projektu THEaiTRE, v němž spolupracovaly Švandovo divadlo, MFF UK a DAMU, Tomáš Studeník o jeho vzniku řekl: „Napadlo mě, že zatímco před sto lety napsal člověk hru o robotech, teď by mohl robot napsat hru o lidech.“ Napsal. Díky načtení tisíců textů, za pomoci dramaturga a za využití jazykového modelu GPT 2. Výsledný text tak má být asi z 95 % dílem umělé inteligence, byl napsán v angličtině a strojově přeložen do češtiny.

Hra o lidech však zcela není, je spíše o robotovi mezi lidmi, mezi něž je vržen po smrti svého tvůrce, mistra. V osmi scénách, v setkání s osmi lidmi, kteří s hlavním hrdinou vedou dialog, je konfrontován se základními otázkami lidského života.

A naše reakce po premiéře?

Celkově představení hodnotím kladně.

Přišlo mi to trochu na styl futuristického absurdního dramatu, přičemž nemám moc ráda ani futurismus ani absurdní drama.

Jazykové modely GPT-2 nejsou nic převratného. (Již existuje GPT-3 a čtyřka se vyvíjí.)

Celkově je pro zážitek nejvýstižnější slovo zajímavý – ne nutně dobrý, ale umožňující zamyšlení nad budoucností umělé inteligence a jejího využití.

V neposlední řadě mě uchvátily úžasné herecké výkony a zvukové efekty. Inscenace je velice zdařilá a jsem rád, že jsem měl možnost ji zhlédnout.

Jako pozitiva mohu označit herecké výkony, které byly skutečně na velmi vysoké a zcela profesionální úrovni. Dále se vlastně podařilo celkem přesvědčivě popsat „pocity“ robotů, kteří touží zjistit, jaké to je cítit věci, které cítí lidé. 

Představení bych slovy popsal jako nevkusnou frašku plnou trapného a laciného humoru.

Z experimentálního hlediska se jedná jednoznačně o revoluční dílo, lístky na další hru od AI bych si nicméně už nekoupil.

V konečném důsledku jsem ale ráda, že jsem tuto premiéru zhlédla. I když mi v ní chyběla jistá osobitost a nějaká hlubší umělecká hodnota, byl to zajímavý zážitek, hodný zamyšlení se.

Není snaha vykládat tuto hru srovnatelná s věštěním z popraskané kosti? Dadaistická díla také sama o sobě smyslu příliš nemají, nicméně jsou autentickým obtiskem životních zkušeností a postojů svých autorů. Osobně totiž shledávám člověka jako středobod literatury, jeho lidství a touhu se vyjádřit či cokoliv předat svému okolí jako její účel. Dokud AI nebude vytvářet literaturu z vlastní svobodné vůle, na základě svojí upřímnosti nebude mít pro mne smysl ji sledovat.

Můj závěrečný pohled na dílo je, že umělá inteligence sice dokáže napsat divadelní hru, ale mně nedávala smysl, takže je lepší nechat tyto věci v rukou lidí.

Co dělat s takto rozporuplnými názory? Čtenáři, vydej se do divadla (třeba i online, neboť toto „divadlo má být online“).

Za výtvarný doprovod děkujeme studentům pod vedením Eriky Duchkové.

Švandovo divadlo – AI: Když robot píše hru

Trailer