Renata Špačková

V pátek 24. 5. 2019 se vydala III. A do Prahy pana K. a následovala tak stovky zahraničních turistů, které k nám svým dílem pozval.

Setkali jsme se u McDonaldʼs na stanici metra Sokolovská, abychom učinili pouze několik kroků a nahlédli v Muzeu hlavního města Prahy do Prahy 19. století, jak ji ukazuje Langweilův model. Tady jsme mohli sledovat podobu dnes již z velké části neexistujícího bývalého židovského ghetta, jež se vepsala do duše komunity: V nás stále žijí ty temné kouty, tajemné chodby, slepá okna, špinavé dvory, hlučné putiky a zavřené hospody. Chodíme širokými ulicemi nově vystavěného města. Ale naše kroky a pohledy jsou nejisté. Uvnitř se stále chvějeme jako v těch starých uličkách bídy. Naše srdce dosud nic neví o provedené asanaci. Nezdravé staré město v nás je mnohem skutečnější než hygienické nové město kolem nás. Bdíce procházíme snem: sami jen jako přízrak zašlých časů. (Četla Zuzka.)

Z muzea jsme se vydali ulicí Na Poříčí na Staré Město. Míjeli jsme kavárny – Imperial, Arco (dnes již nefunkční, ale pro Kafkův okruh významná), později Slávii, Louvre, Národní, … – místa živého nejen společenského a kulturního dění.

Zastávka: Na Poříčí 7/1075, hotel Mercure, kdysi Úrazová pojišťovna dělnická pro Království české: Nehledě na rodinné poměry nemohl bych se živit literaturou už proto, že moje práce vznikají pomalu a mají zvláštní charakter; kromě toho i můj zdravotní stav a moje povaha mi brání v tom, abych se oddal v lepším případě jen nejistému živobytí. Proto jsem se stal úředníkem sociální pojišťovny. Tato dvě povolání se samozřejmě nikdy nemohou snášet a připouštět společné štěstí. I to nejmenší v jednom znamená velké neštěstí v druhém. Jestliže jeden večer něco dobrého napíšu, pohořím druhý den v úřadě a nic se mi nevede. Tohle přebíhání je stále nepříjemnější. V úřadě své povinnosti navenek zastanu, zato své vnitřní povinnosti ne, a každá nesplněná vnitřní povinnost přechází v neštěstí, které ze sebe už nemohu setřást. (Četl Honza.)

Staroměstské náměstí a jeho okolí bylo prostorem Franze Kafky: Když jsme jednou z okna hleděli dolů na náměstí, pravil Kafka a ukazoval na jednotlivé budovy: „Tady bylo mé gymnázium, tam za ním je vidět univerzitu a kousek dál nalevo je můj úřad. V tomto malém kruhu“ a opsal prstem pár malých kroužků – „je uzavřen celý můj život.“ (Četla Kačka.)

Míst spojených s tímto spisovatelem z okruhu pražské německé literatury je mnoho, projít jsme všechny nestihli. Na našich zastávkách měl zaznít citát, který obdržel každý z účastníků (ne každý však poznal, že právě nadešla jeho chvíle).

Z Josefova, bývalého ghetta, směřovaly naše kroky do Muzea Franze Kafky, dále do obchodního centra Quadrio, kde se nachází hlava Franze Kafky, mechanická socha od Davida Černého, a konečně na Nový židovský hřbitov na Olšanech. Do tichosti tohoto místa, kde jsou pochováni i další velikáni české literatury, např. Arnošt Lustig, Ota Pavel či Jiří Orten, jsme se však nedostali. Tušili jsme, že se jeho brány budou v pátek zavírat dříve s ohledem na nastupující šábes, ale druhá odpolední hodina nás překvapila. Tak snad někdy jindy.