Před týdnem, v pondělí 23. 11., členové KMD navštívili Studio Ypsilon. Komorní prostory, v lecčems připomínající divadelně zařízený sklep, se v rámci představení s názvem V sedmém pádu rázem proměnily v Sebastianovu rozbouřenou mysl. Tento muž mající fobii z výšek se svými vzpomínkami prohání s padákem na zádech za doprovodu uši trhajícího řevu a čas odpočítává na zbývající výškové metry. V hlavě si přehrává vztahy se svými čtyřmi někdejšími přítelkyněmi. Jenomže to ještě netuší, že se z mužského snu, kdy se cítí jako Don Juan, lehce ocitne ve spárech noční můry, kdy se všechny dívky spiknou proti němu.

Představení nabízí mnoho scén, kdy se divák jen těžko ubrání smíchu, avšak zároveň nabádá člověka k zamyšlení se nad vlastním životem. Hra totiž ukazuje na výmluvy, podvádění, tahání za nos partnera a další těžkosti, s nimiž se snad každý normální pár někdy setkává.

Inscenace skončila dříve, než se divák stačil pořádně rozkoukat. Při čekání na kabát jsem zaslechla různé názory. Jedněm se líbilo velice, jiným ani trochu. Někteří měli jen drobné výhrady. Zakončení představení bylo totiž velmi neobvyklé. Místo poklidného doznění závěrečné scény, která by se potom proměnila v bouři potlesku, se totiž všude rozsvítilo, rozlícený režisér vtrhl na jeviště a vynadal Sebastianovi, jak si dovoluje měnit text. Řekla bych, že právě tato neočekávaná část, ač celkem vtipná, vzbudila v lidech rozporuplné pocity. Myslím však, že většina diváků ze studia odcházela s pozitivními dojmy.