Nainstalujte si prosím Flash Player

Nainstalujte si prosím Flash Player











































Gymnázium Jana Palacha, Mělník - idatabaze.czGymnázia - idatabaze.cz

Z prachu hvězd

Magdaléna Tydrichová, septima

Když přijdete do divadla a dostanete pokyn „usaďte se na jevišti, kdekoliv chcete“, budete zajisté šokováni. Stejně tak, jako jsme byli my. Avšak realita nebyla až tak netradiční, jak by se mohlo zdát – divadelní hra Z prachu hvězd se obvykle hraje v menším divadle, proto bylo vytvořeno provizorní hlediště přímo na jevišti. Nicméně i tak byl velice zvláštní pocit sedět přímo pod zářícími reflektory a vidět za sebou obrysy majestátního a ve tmě tak trošku tajemného „opravdového“ hlediště. A tak jsme se všichni vynadívali, podivili a představení mohlo začít.
Inscenace Z prachu hvězd je dílem významné české dramatičky Lenky Langronové. Na počátku jsme zavedeni do klidné domácnosti, kde se na první pohled nic neděje. Je večer a tři sestry středního věku vedou zdánlivě bezvýznamné hovory. Téměř okamžitě nám ale dojde, že si nepovídají spolu, ale spíš tak nějak zvlášť, každá pro sebe. Popravdě řečeno, chvíli mi trvalo, než jsem dokázala orientovat se ve třech spolu zcela nesouvisejících liniích – Táňa mluví o své ztracené lásce, Dáša peče bábovku a snaží se přesvědčit sama sebe, že vše je tak, jak má být, a postižená Kája skrze spousty přístrojů vysílá signály mimozemským civilizacím. A proto se na nic netušícího diváka valí informace typu:
„V neděli musí být na stole bábovka.“
„Ty jeho krásné, modré oči.“
„Tady Kája, tady Kája, slyšíte mě?“
O něco později se na scéně objeví matka, která se střídavě snaží zavést hovor se svými dcerami, ovšem po většinu času mluví i ona spíš pro sebe. Situace se stává ještě zamotanější a divák dál čeká, co z toho všeho vzejde.
Až když se na scéně objeví nový soused Jarda, všechna tajemství se začnou pomalu rozkrývat. Táňa v Jardovi vidí svou starou lásku, ale Jarda má zájem o Dášu. Vzniká tak jakýsi milostný trojúhelník, až se postupně mezi řečí dozvíme, že muž, na něhož Táňa neustále vzpomíná, také milovat její sestru Dášu, která ho ale nechtěla. Po chvíli se do rozhovoru vloží matka a začne oběma dcerám vyčítat, že ani jedna z nich nedokázala naplnit svou lásku a najít si muže, že jsou staré a neschopné, až nakonec dojde i na mrtvého otce, na něhož matka postupně svede všechnu vinu a odpovědnost za to, co udělal ze svých dcer. Do toho všeho se stále ozývá: „Tady Kája, tady Kája. Slyšíte mě? Vždyť přeci nemůžeme být sami.“ Až to matka nevydrží a zvolá: „Nikdo tě neslyší. Kdy už to pochopíte, jsme samy, nikdo jiný tu není.“
A pak si teprve divák uvědomí, o čem hra je. Vůbec se zde nejedná o vesmír a o to, zda někde existuje obydlená planeta. Autorka hry této podobnosti využila jen k tomu, aby nám dokázala, jak vzdálení jsme si navzájem zde, na zemi. Atmosféra čišící z domácnosti staré matky tří opuštěných a životem zklamaných sester celou myšlenku dokonale dokresluje. A divák nakonec začne přemýšlet, jestli na tom náhodou něco není. No řekněte – nemáte taky čas od času pocit, že ač žijeme vedle sebe, jsme si na míle vzdálení? Cítíte se osaměle? A není to třeba tím, že někdo kolem nás je chladný jako vyhaslá hvězda? A nebo... nejsme to dokonce my sami?