Vodácký kurz začal na Hlavním nádraží v Praze, jako pedagogický dozor s námi jeli páni profesoři Aleš Sedlmaier a Roman Táborský. Hned při cestě do Českých Budějovic na nás čekalo první překvapení, opravoval se úsek kolejí, tudíž jsme museli přestupovat z vlaku do přecpaného autobusu. Naštěstí to nebyl tak velký usek, takže po chvíli jsme mohli zase do pohodlnějšího vlaku. Cesta to byla opravdu dlouhá a každý se bavil po svém. Když jsme přijeli na místo, čekalo nás rozbalování stanů a instruktor nás seznámil s věcmi, které jsme potřebovali v kánoi a seznámil nás se samotnou jízdou. Bylo to vážně děsivé seznámení s realitou. Voda měla asi 7° C. Pro některé to byl vážně veliký šok. Večer jsme se snažili seznámit u ohně, kde bylo tepleji než v té vodě. Opékali jsme si špekáčky a někteří z nás i hráli na kytaru. Myslím, že seznámení proběhlo dobře a celý kurz pak byl uvolněnější. Další den jsme si sbalili stany a hurá do kánoe. Takhle jsme to dělali každý den. Do kánoe jsme si dali věci na převlečení a ostatní věci nám převezlo objednané auto. Čekal nás nejdelší úsek vodáckého putování do 25 km vzdáleného kempu na Pískárně.  Další dny úseky už nebyly tak dlouhé. Byla opravdu zima a celou dobu pršelo. Ale ani to nás nezastavilo od sjíždění bouřlivých jezů. Každá loď se v průběhu celého kurzu alespoň jednou převrátila. Ať už vlastní vinnou na jezu nebo díky zapříčinění někoho z druhé lodi.

Rekord nejčastěji převrácené lodi drží Radka Šenkýřová a Kamil Fiala, kteří se převrhli takřka na každém jezu, který jeli. V tomto měli na kurzu opravdu smůlu. Skončilo to odřenýma nohama a nepříjemnými bolestmi.

Večer jsme se pak všichni sešli v místní "jídelně", abychom se zasmáli příhodám z kurzu a abychom se všichni společně rozloučili s vodou. Rozloučení proběhlo v klidu a velmi jsme se smáli při vzpomínání na naše příhody. A na konec vodácký pozdrav: "Ahoj"