Diváci se stali svědky úmorného čekání dvou chudých tuláků Vladimíra a Estragona, v podání Davida Prachaře a Davida Matáska, na jejich spásu, jakéhosi pana Godota. Naši dva hrdinové seděli pod opuštěnou vrbou na staré zastávce celé týdny a sledovali, jak se tichá společnice vrba proměňuje v průběhu míjejících ročních období. Vedli dlouhé dialogy, kdy divák mohl sledovat myšlenkové pochody opuštěného člověka, jindy zase, aby z dlouhé chvíle nezešíleli, se museli zabavit nejroztodivnějšími hrami. A tak často docházelo k tak vtipným situacím, že se publikum otřásalo pod salvami smíchu. Sledovali jsme, jak se ze zoufalých mužů ve středních letech stávají bytosti na úrovni dítěte předškolního věku.

 Estragon s Vladimírem však nebyly jediné dvě postavy, jež se prošly po jevišti. Jednoho dne totiž po cestě u staré vrby procházel pán se svým otrokem, jenž se stavil na „pár“ slov. Jindy zase zanesl malý chlapec, pasáček sloužící u onoho pana Godota, falešnou naději v podobě zprávy, že se jeho pán dostaví následujícího večera.

Druhá polovina dramatu se ukázala být opakováním téhož děje, jen ještě v absurdnější a vygradovanější podobě. Přestože se toto Beckettovo počínání může zdát podivné a na jevišti nudné, ve skutečnosti dává celé hře vyšší smysl. Ukazuje, jak je čekání stereotypem, den za dnem stejné, jen se stává čím dál tím více nesnesitelné. A tak, ač je první část hry zábavná, místy dokonce s cirkusovými prvky, inscenace dostává s přibližujícím se závěrem vážnou tvář a na scéně přibývá zoufalství.

Bravurní herecké výkony Davida Prachaře, Davida Matáska, Ondřeje Pavelky a Jana Kačera spolu s vynikajícím scénářem dokázaly zanechat v divákově srdci dojem, na který hned tak nezapomene.