Po Íránu jsem cestoval celkem šest týdnů při své první cestě a další tři při cestě druhé. Zjistil jsem, že tahle země nejsou jen pouště a hory, spousta perských památek, mešity plné bezvěrců, moderní lyžařské areály, ale především neuvěřitelně milí, otevření lidé se znalostmi, které zdaleka překračující naše běžné standardy. Také jejich zájem o politiku, neskrývaný obdiv ke Spojeným Státům a odpor k vlastní vládnoucí garnituře byl pro mě značným překvapením.

Je spousta věcí, které mě v Iránu udivovala, ale musím říct, že jsem zde neudělal jedinou špatnou zkušenost, neměl jsem jediný problém a všechna překvapení byla jen a jen příjemná.

Důležitý poznatek – i v době ramadánu se tu člověk královsky nají.

Jak jsem cestoval:

Hranice s Tureckem – poslední divočina

Tabriz – tady člověk promrská víc ruštinu než angličtinu

Oblast Rashdu – klidná hornatá přímořská oblast na severu Iránu velmi podobná našim končinám. 300 dní v roce tu prší

Damavand – výstup na nejvyšší horu Íránu (5.671m)

Yazd – město vystavěné z pouštního písku

Esfahán – největší mešity v Íránu

Teherán – neuvěřitelný mumraj

Oblasti na jih od Teheránu

Zdá se to být málo? Určitě nikoliv, pokud člověk neprchá od památky k památce s jazykem na vestě a vědomím, že to zase nestihne.