V pátek 23. 4. 2010 jsme jeli autobusem do Prahy kde se  ve Dvořákově síni Rudolfina uskutečnil koncert České filharmonie.
Začínal v 19:30. V první půli večera nám úchvatně zahrál houslista Josef Špaček Sibeliův houslový koncert d moll op. 47. Orchestr dirigoval Manfred Honeck. Po dokončení se houslista dočkal nevídaného nadšení nejen ze strany posluchačů, ale i ze strany dirigenta a členů orchestru. Lidé vstávali a velmi dlouho tleskali, takže došlo i na přídavek - Scherzo Fritze Kreislera, skladbu pro samotné housle.
Následovala přestávka, během které jsme navštívili salon Jana Kubelíka, který se nachází v patře. Dospělí si mohli vychutnat šampaňské, které prodávali ve foyeru. Po přestávce nám zahrál orchestr, už bez Josefa Špačka, Šostakovičovu 5. symfonii d moll op. 47.
Koncert  skončil ve 21:30 a autobus na Mělník nám jel až ve 22:30, a tak  jsme celý výlet do pražského Rudolfina zakončili noční procházkou po Praze. Šli jsme od Rudolfina přes „Staromák“ na Václavské náměstí. Od Národního muzea jsme do Holešovic jeli metrem.
Všichni jsme se shodli, alespoň my děti ano, že orchestr byl vynikající, ale Josef Špaček byl nejlepší.
S dobrým pocitem z nové zkušenosti se primáni, ale i někteří starší, vraceli domů. Výlet se velmi povedl.

V jedné chvíli hráli jako na kytary

František Tydrich

Sestra mne strašila, že Sibelius je nezáživný, proto jsem měl docela obavy. Jeho hudba však předčila mé očekávání. Nebyla vůbec nudná, navíc jsem mohl pozorovat dirigenta, který mi svými pohyby připomínal rozhodčího na hokeji. Houslista Špaček předvedl skvělé výkony a nakonec ukázal pohyb, kterým rozhodčí signalizuje podražení. A nebyl jsem jediný, kdo se rozhlížel kolem – například na mě neustále hleděl jeden houslista.
Ve druhé polovině koncertu mě zaujalo sólo pro fagoty a tympány na konci. Všiml jsem si, že v jedné chvíli houslisti a violisti hráli na housle a na violy jako na kytary. Protože se mi to líbilo, hlasitě jsem tleskal a dupal, že to slyšela i moje sestra až do poslední řady. Nakonec jsme si se Zalabákem zaběhali před Rudolfinem.
Koncert se mi velmi líbil a už se těším, až pojedeme příště.

Sibelia zbožňuji, ale pravděpodobně spíš proto, že je to Fin

Magdaléna Tydrichová

Sibelia zbožňuji, ale pravděpodobně spíš proto, že je to Fin. Jinak musím uznat, že jeho hudba bývá povětšinou sice krásná, ale mnohdy smutná až depresivní, navíc občas téměř zdlouhavá a náročná na poslech. To ale není případ jeho houslového koncertu. První a třetí věta byla na jeho poměry velmi rychlá. Sólista a orchestr si navzájem odpovídali, původní téma bylo postupně rozvíjeno a upravováno, a Sibeliova hudba mi nepřišla ani příliš pomalá, ani příliš pochmurná a teskná, naopak, zněla až radostně a velkolepě. Ale nebyl by to ani on, aby do svého díla nezašil takovou „typicky severskou větu“, kterou byla věta druhá. Díky skvělému houslistovi i orchestru zněla však lehce a příjemně, chvílemi jsem si opravdu představovala hloubku lesů nad nějakým finským jezerem. Ta barva tónu byla prostě úžasně dojemná a její dokonalost prostě nedokážu popsat. Ve druhé polovině koncertu jsme slyšeli Šostakovičovu pátou symfonii, kterou poměrně dobře znám již z dřívějška, proto jsem si její krásu mohla o to více vychutnat. Každá věta byla svým způsobem specifická a nedokážu posoudit, která byla nejlepší (při poslechu první věty jsem si říkala, že určitě první, ale už při poslechu druhé věty jsem svůj názor musela změnit). Ve druhé větě mne samozřejmě uchvátily fagoty, které v jedné chvíli hráli hlavní part. Ve třetí větě mne zaujalo „sólo pro flétnu“ a hlavně konec – přestože jsem skladbu znala, asi třikrát jsem byla překvapena, že věta ještě pokračuje; vždy jsem si říkala: „Tohle je jasný konec.“ Ale asi třikrát jsem se zmýlila. Čtvrtá věta se jmenovala „ NE PŘÍLIŠ RYCHLE“, ale rychlá byla dost. Výrazně se zde prosazovaly tympány, které také celou skladbu uzavřely. Všimla jsem si, že tympánista hrál „oběma paličkami současně“, ne střídavě tak, jak se hraje obvykle. Proto byl výsledný zvuk ještě ostřejší a výraznější, skladba skončila opravdu velkolepě. Publikum dokonce povstalo a potlesk nebral konce. Koncert se fakt povedl, ale měl jednu chybu – pan Roskovec tam nebyl.

Poznámka k obrazové dokumentaci

Dana Hilská

Kromě fotoalba můžete zhlédnout i film, kde hraje hlavní roli Fanda Tydrich, který je sice od přírody obdarován absolutním sluchem, ale také nezkrotitelným zdrojem energie, takže jsme docela s obavami očekávali, jak vydrží Fanda celý večer sedět a nerušit ostatní posluchače. Celá akce byla dvojnásobně jištěna. Fanda dostal lístek hned vedle mě a jeho sestra mu slíbila za vzorné chování pruhovanou nutelu. Vše dobře dopadlo. Naopak, chci všechny primány pochválit, chovali se, jak se patří.

• 
• 
• 
• 
• 
•